Seneca

V historii existuje několik osobností, jejichž názory měly a stále mají platnost, protože lidé řeší v podstatě stálé stejné problémy (mezilidské vztahy, vztah k sobě samému, lásku, ...). Jednou z těchto osobností je i římský filozof Seneca (jeho životopis můžete najít na Wikipedii). Následující texty přibližují názory Senecy a stoiků na cenu lidského času, na svědomí a lidské dobro, jehož jediným skutečným nositelem má být rozum.

Lucius Annaeus Seneca - ukázky z Listů Luciliovi

Cena času

Tak se zařiď, můj Lucilie: začni si činit nárok sám na sebe a sdruž i uchovej všechen čas, o který jsi byl dosud olupován nebo okrádán nebo který ti přicházel nazmar. Věř mi, je tomu tak, jak píši: někdy nás o čas oberou, někdy nám jej uzmou, někdy se nám sám vytratí. Nejhanebnější však je ztráta, která vzniká z netečnosti. A zamyslíš-li se, shledáš, že největší část života uniká těm, kdo dělají špatně, veliká část těm, kdo nedělají nic, celý život těm, kdo dělají, co dělat nemají. Jmenuj mi někoho, kdo přikládá času nějakou cenu, kdo si dovede vážit dne, kdo si uvědomuje, že denně umírá! V tom se totiž mýlíme, že vidíme smrt jen před sebou; veliká její část je již za námi. Celý náš minulý život je ve spárech smrti. Dělej to tedy tak, můj milý Lucilie, jak mi o tom píšeš, chápej se každé hodiny! Dosáhneš toho, že budeš méně závislý na zítřku, uchopíš-li do rukou dnešek. Kdo odkládá žít, tomu se život vytrácí. Nic jiného, můj Lucilie, nám nenáleží, jenom čas je náš. Tento jediný majetek, prchavý a lehce uklouzávající, dala nám příroda, a kdekdo nás z něho vyhání. Lidstvo je do té míry pošetilé, že každý, komu se dostane sebemenšího, zcela nicotného a snadno nahraditelného daru, ochotně si jej zapisuje k tíži, avšak za dar času se nikterak nepokládá dlužníkem, ačkoli je to vskutku jediná věc, za kterou se ani vděčný nemůže dost odvděčit. .:nahoru:.

O duševním klidu

Velikou zárukou klidné bezstarostnosti je nedělat nic nespravedlivě. Lidé, kteří se neovládají, vedou život nespořádaný a zmatený. Tak mnoho se bojí, jak mnoho škodí, a nikdy nemají klid. Po každém činu se chvějí a tonou v nejistotách. Svědomí jim nedovoluje, aby se jim vedlo jinak, a hned je nutí, aby se mu odpovídali. Každý, kdo očekává trest, je již trestán. A očekává jej každý, kdo si ho zasloužil. Při špatném svědomí může leccos poskytnou ochranu, nic však nemůže poskytnout bezstarostnost. Škůdce si totiž nutně myslí, i když není dopaden, že může být dopaden. a tak se i ve spánku zmítá, a kdykoli je řeč o něčím zločinu, hned myslí na svůj. Zdá se mu, že není dost zapomenut, že není dost skryt. Provinilec mívá někdy štěstí, že není odhalen, ale nikdy důvěru, že nebude. - Buď zdráv! .:nahoru:.

Lidské dobro

Nejvyšší dobro omezme na oblast ducha. Zevšednělo by, kdyby od naší nejlepší stránky přecházelo k nejhorší a přenášelo se na smysly, které jsou u němých zvířat čilejší. Vrchol našeho štěstí se nesmí umisťovat v těle. Pravá dobra jsou ta, jejichž dárcem je rozum. Jsou pevná a věcná, nemohou zaniknout, ale ani se oslabit nebo zmenšit. Ostatní jsou dobra jenom domnělá; mají sice s pravými dobry společné jméno, ale vlastní podstata dobra jim chybí. Proto je nazývejme výhodami, anebo, smím-li tak říci, preferencemi. Jinak si buďme vědomi toho, že jsou našimi služebníky, nikoli naší součástí; nechť jsou u nás, budiž, ale tak, abychom nezapomínali, že jsou mimo nás. I když u nás jsou, řaďme je mezi podřízené a nízké, pro něž se nikdo nemá vyvyšovat. Vždyť co je pošetilejšího, než aby si někdo zakládal na tom, co sám nezpůsobil? Všechna ta domnělá dobra smějí k nám přistupovat, ale ne utkvět v nás, aby v případě odnětí odešla od nás bez jakéhokoli pocitu, že utrpěla poranění naše bytost. Užívejme jich, ale nevychloubejme se jimi, a užívejme jich šetrně jako něčeho, co je nám svěřeno a co má být jednou vráceno. Kdo s nimi hospodaří nerozumně, nepodrží je nadlouho. Vždyť štěstí, není-li mírněno, samo se zadusí. Prchavé výhody, jestliže na ně někdo spolehne, rychle ho opustí, a neopustí-li, aspoň mu připraví potíže. Jenom zřídka bylo dovoleno lidem, aby se vzdali štěstí beze škody. Většinou se spolu s tím, v čem vynikli, sami zřítí,a to, co je kdysi vyneslo do výše, dopadá jim na hlavu. Proto je třeba přibrat na pomoc rozumnost, aby jim uložila užitečná omezení nebo uskrovnění, protože zvůle všestranně rozmrhává své bohatství. Co je nemírné, nikdy nevytrvá, nezkrotí-li to rozum jako usměrňovatel. To ti dosvědčí i osud mnoha států, jejichž přepychové říše padly na vrcholu rozkvětu, a co bylo získáno zdatností, nezdrženlivostí se opět rozpadlo... .:nahoru:.